Píše se rok 1847. Je den před narozeninami Ferdinanda I. Dobrotivého a Prahu poprvé osvěcují plameny plynových lamp. Pekař Jakub Salzmann vstává na ranní službu ještě za tmy a vydává se ze Starého Města na Vyšehrad ke svému mistrovi. Světlem v dříve tmavých ulicích Starého Města je ohromen, stejně jako tehdejší tisk, který kurýři rozdávali po ránu lidem. Úvodník novin Bohemia 19. září 1847 napsal: „Nové plynové plameny září ve světle stále krásnějším!“

O pár bloků dále ale světlo z pouličních lamp mizí. Žhnoucí kandelábry byly privilegiem pouze Starého Města, kde tmavé ulice děsily vrchnost. Proč by mělo zářit jen Staré Město? Proč bych se měl bát chodit tmavými ulicemi do práce, napadá Jakuba Salzmanna. Jak si tak vykračuje tmou zahaleným Vyšehradem, dostane nápad. Otočí se na patě a zastaví se až na prahu policejního ředitelství. Lampy visící na zdobených kandelábrech tehdy totiž museli rozsvěcovat příslušníci císařské stráže.

Do pekařství už Jakub nikdy nedojde. Přesvědčí vrchního strážmistra, že se nejlépe hodí na funkci vrchního rozsvěcovače. Vždyť jenom on měří přes dva metry a nemusí s sebou po městě nosit štokrle. Vždyť jen on je zvyklý z pekárny vstávat časně ráno a chodit pozdě spát. A tak se Jakub Salzmann stal prvním pražským lampářem. A když se v Praze rozhodovalo, kde budou stát další lampy, měl Jakub rozhodující slovo. Nechal vnést světlo na Vyšehrad.

Na místě pekárničky, kde se Jakub učil péct ty nejkřupavější rohlíky, stojí naše restaurace Kandelábr. A stejně jako vnesl světlo do města před mnoha lety Jakub, přinášíme ho dnes na Vyšehrad my.